Proprealismus

 

 

Proprealismus (z franc. le réalisme propre „vlastní, čistý realismus“) je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu.

 

Proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let. Jeho idea se rodila v kroužku olomouckých malířů a básníků jako Jan Kratochvíl, Ivan (Robert) Theimer,   Miloš Kuraš (Benjamin Kuras), Jiří Hůla a Pavel Bělíček. Nejradikálněji se vydal touto cestou Jan Kratochvíl (1941-1997), který vyšel z podnětů Effenbergerovy surrealistické školy, ale  začal ji zkonkrétňovat prvky pitoreskní figurálnosti a poetikou breughelovského humoreskního realismu. Od malířských vzorů Hanse Arpa a Mikoláše Medka se propracovával k budování vlastní mytologie trpasličího světa robotických homunkulů. Její přesvědčivost spočívala v optice boschovské fantaskní alegorie pohlížející se sarkastickým úsměvem na pozemský svět drobných lidiček. Humoreskní naturel prosvítal i hrami „bezjevištního hledištního divadla“, kde se mezi diváky mísili herci oblečení jako bodří vesničané a provokovali je do akce inscenováním komických happeningů. Spolu s Pavlem Bělíčkem pracovali na avantgardní performanci Hra na Ježíše (1967), v níž se neuvědoměle promítla řada programových tendencí „totálního divadla“ Petra Handkeho a jeho průlomového kusu Publikumsbeschimpfung (1966). V české filmografii slavili úspěchy s takovým zemitým pohledem na malicherné strasti masového člověka filmy Miloše Formana a Jaroslava Papouška (Ecce homo Homolka, 1969).

 

Živý zájem o man in the street „prostého anonymního občana“ a jeho jadrnou výřečnost byl ve většině evropských zemí napojen na životodárnou žílu masové spotřební konjunktury 1968-1975. Z jejího smyslu pro všednodenní konzumní banalitu a reklamní triviálnost těžil nejvíce Warholův a Rauchenberův pop-art. Ve světovém měřítku šířilo takové myšlení hnutí New Left, jež povstalo ze studentských bouří roku 1968 a podvracelo poválečný mocenský monopol úřednických elit. Program proprealismu reagoval kriticky na do té doby výsadní postavení socialistického realismu, který místo skutečného realismu inklinoval spíše k optimisticky nasvícené atrapě „růžolícího neoklasicismu“ a dociloval efektů normativní idealizace skutečnosti jejím „lakováním na růžovo“. Snažil se proti ní rehabilitovat skutečný pravý realismus (le réalisme propre), který vyjadřuje pudovou sensibilitu masové subkultury a uvolňuje obnažující, demaskující potence lidového humoru. To předpokládalo obnovu uměle přerušené a vysychající demokratické linie umění Breughela, Rabelaise, Haška, Majakovského, Brechta a Hrabala. Ve snaze nahmatat podobně jako předválečný Devětsil tep života širokých vrstev veřejnosti v ulicích moderního velkoměsta se inspiroval poetikou předválečného civilismu.

 

V 70. letech se od olomouckého seskupení odštěpila pražská odnož kolem Pavla Bělíčka, která  rozvíjela poetiku proprealismu v rámci kroužků, jež hrály avantgardní hry a pořádaly text-appealy ve studentských klubech. Její ideové snahy vyjádřilo výstižně  jeho veršové pásmo Manifesty proprealismu (1979) navazující na modernistický experiment Majakovského a Chlebnikovovy poezie a Sanguinetiho  lámaný verš s dynamicky eruptivním obsahem. Od 80. let rozvíjely jeho verše u nás dosti ojedinělou anglosaskou linii eliotovských a poundovských skladeb diskursivní epiky. Dynamickým nábojem a básnickou formou mísil český proprealismus poetiku básnického konceptualismu a hyperrealismu 70. let s náběhy na ekologické nálady katastrofické baladiky 80. let. 

 

Teoretické výboje českých proprealistů mířily i do jazykovědy a teorie umění. Jan Kratochvíl rozvíjel koncem 60. let projekt „tagmématiky“ a „kategorematiky“, který se opíral o průkopnické myšlenky Louise Hjelmsleva a Kennetha L. Pikea a pokoušel se formalizovat základní pojmy teorie umění. Pavel Bělíček sledoval v pokusech o formální pojmovou axiomatizaci teorie umění východiska Wiener Schule a Wittgensteinovy formalistické filosofie věd. Pracoval na algebraickém popisu sémantiky a rozkladu anglické slovní zásoby na řetězce elementárních významových jednotek. V učebnici Handbook of English Semantics (1988) takový popis rozpracoval do podoby konceptuální logiky zachytávající celistvě lexikální a mluvnickou výstavbu přirozených jazyků. Ve studii English Semantics (2005) mapoval sémantická pole angličtiny aparátem nocionální algebry (notional algebra) založené na sémantickém kalkulu algebraických rovnic jako

to learn = to begin to know = cease not to know

to remember = to continue to know = not to forget

to forget = to cease to know = to begin not to know

I tady vysvitla u zdánlivě smělých novátorských pokusů teprve zpětně souvislost se souběžnými snahami dobového uměleckého i filosofického směru konceptualismu. Ve formální mluvnici je representoval zejména směr „generativní sémantiky“ a Wilkinsova „pojmového sylabu“ (notional syllabus). Pavel Bělíček jeho postupy aplikoval v metodologii jazykové výuky a roku 1990 založil na jeho počest  školu Wilkins Language School.

 

   Formalistický logicismus byl v proprealistickém proudu ještě daní duchu 60. let a brzy pociťoval potřebu rozšíření směrem k evoluční sociologii a sociálním kořenům estetického myšlení. Proto se snahy o rehabilitaci civilistické sensibility avantgardy 20. let nutně snoubily s navazováním na teoretické podněty meziválečné funkcionalistické sociologické estetiky (M. Bachtin, B. Václavek, K. Teige). Od počátku 70. let pracoval Pavel Bělíček na projektu vývojové sociologie umění, který vyústil v nástin evoluční geneze slovesných žánrů načrtnutý v několikadílné studii Historická poetika (vyd. 2001). V té době vznikl také první díl jeho čtyřsvazkové teoretické studie Encyklopedie soustavné literární vědy dokončené celkově dalšími díly až 2011. Cílem svaků věnovaných literární teorii, sociologii, historii a formální poetice je rekonstituce literární vědy na základech evoluční sociologie lidské kultury, vývojových stupňů ideace slovesného, mytologického a náboženského myšlení a standardní metodologie exaktních přírodních věd.